Uvědomění

Anoo!... Nejspíš už vám to může lézt na nervy, ale.. zamilovala jsem se! Znovu! JO!

Wow, je to magický! Super pocit. Bohužel vás nejspíš zklamu, není to do člověka, nýbrž do všech malých věcí které denně dělám a začínají se mi líbit.
Jednou ráno (bylo to to včerejší ráno, když jsem se podívala z mé lóže na výhled z okna a v tu chvíli, co mé oko zahlédlo tu studenou mlhu, přála jsem si, aby to byla jen noční můra a abych mohla zavřít, znovu otevřít kukadla a spatřit sluneční paprsky dopadající na můj rozespalý obličej..ale bohužel, některé sny se neplní) jsem se vzbudila a přemýšlela jsem o tom stereotypním režimu, který mám každý den na stole a jedu si podle něj.. Přemýšlela jsem o svém nudném životě. Byla jsem přesvědčená o tom, že je naprosto nezábavný. Že na něm zkrátka není nic zvláštního. Nevím, zda to bylo tím hnusným chladným ranním výhledem, nebo zkrátka tím, že to bylo ráno, ale prostě na mě celý můj způsob života přišel úplně  nezáživný, pustý,zkrátka beze šťávy. Pak na mě ještě dopadla myšlenka o mém velkém den D, ve kterém musím oznámit své velké očekávané rozhodnutí (o kterém se zmiňovat do hloubky nebudu, mám na to právo). A lidé okolo mě mi přišli tak zlí. Spolužáci ve škole..; Kluci..; Parta..;  Skoro jsem si říkala, že nemám ani přátele. Ale pak jsem si vzpomněla na ty lidi, kteří se mi ozvou vždycky když mám přijet domů z intru. Vzpomněla jsem si na ty, kteří mi pomáhají ve chvíli, kdy to nejvíc potřebuji. A pak taky na tu úžasnou část mé rodiny. A na své životní cíle,sny a touhy. Na holky z pokoje 409, zvaném 'U Slepic'...na výlety po škole, které jsme si plánovali. Nemůžu se vzdát věcí, které mám ráda.

Mám ráda to každodenní brouzdání po internetu, hledajíc ty nejúžasnější pictures do mého blogu, každodenní touha po potkání výjimečné osoby, každodenní doufání, že právě dnešek bude můj příznivý den, kdy nastane mimořádná událost a já budu konečně šťastná. Baví mě to, jak každý den dlouho stojím před skříní a rozmýšlím, co si na sebe vezmu a taky to, že pokaždé když si chci vyndat náušnice z krabičky (ve které je mám uskladněné všechny), vypadne mi většina na podlahu. Je hezký, že se naštvu pokaždé, když se mi vybije mobile po jendom či v lepším případě po dvou dnech. Anebo to jak pokaždé přemýšlím. Ten můj způsob myšlení mám na sobě ráda. Ale není to jenom o mně. Jedná se i o ty důležité osůbky okolo mě, bez kterých bych nebyla tím kým jsem a bez kterých bych tohle vůbec nepsala.
Je hezké občas si po ránu pročistit hlavu a večer nebo druhý den o tom znovu popřemýšlet a uvědomit si, co vás drží nad vodou, a že na tom nejste tak špatně. A kdyby jste opravdu už byli na pokraji sebelítosti, vytvořte si důvod proč žít dál. Nebo se na sebe jen tak usmějte, až projdete okolo vitríny obchodu, hned vám bude lépe (má oblíbená teorie:.. o svalu zvaném  risorius, který se používá při usmívání se, a jež vyšle 'šťastné' hormony do vaší řídící centrály,..no a zjednodušeně, máte prostě z ničeho nic dobrou náladu ;)).
A pamatujte, že úsměv otvírá dveře.